Navazování

Tak. Další pokus psát si blog alespoň dva dny bez přerušení. Snad bude mít delší životnost než posledně. Měl by, protože jsem vyměnila vzhled za nenápadnou šeď, aby to bylo jako víc invisible, a smazala veškerý "prvky", takže to bude víc individual. To by bylo.
Jak mě vlastně napadlo oživit blog (zase)? Normálně, při čtení zápisků z přednášky o blozích/blogách, ze kterejch zejtra píšu, jsem si vzpomněla na svý pokusy vytvořit v kyberprostoru něco zajímavýho. Jak se to většinou nedalo číst. Jak špatný věci jsem poslouchala (a pořád poslouchám!) Jak jsem občas dostala i účastný komentář, a jak mě ty míň milý mrzely a slibovala jsem si, že se zlepším. Méně přívlastků, spisovný jazyk a k tomu krásně-perfektní dezign! Vidím to šedě...
Netuším sice, kde jsem přestala, ale mám pocit, že bylo krátce po maturitě a možnosti se přede mnou otevíraly a otevíraly, až se začaly zavírat a já se musela rozhodnout. Brzo budu vědět, jestli dobře, nebo špatně. Pak si asi udělám seznam s plusama a mínusama a budu dlouho uvažovat, jestli mám dál studovat dva obory. Argumenty pro: jsem zaměstnaná, můžu se vymlouvat, že nemám čas (a ani moc nelžu), dozvím se víc a nepřemýšlím tolik o sobě. Proti: dělám všechno polovičatě, ve škole sedím do večera, věčně nestíhám. Hodně lidí by to asi zvládalo líp, ale já nejsem hodně lidí. Jsem jenom člověk, co nechce marnit čas, jenže si ho neumí zorganizovat.
Času je málo a nemyslím to každodenně. Došlo mi to asi před půl rokem. Začala jsem se budit s pocitem, že tohle je můj poslední den. A když jdu spát, smiřuju se s tím, že zítřejšek možná přijde, a možná taky ne. Je to znepokojivý, ale nutí mě to snažit se víc. Naučit se víc, pozorovat víc. Tahle myšlenka, jakkoli je chabá, mě dělá trochu šťastnější.
Jasně - absurdní příspěvek světové filosofii! Už se klidím, jdu se učit žurnalistickou tvorbu. Ale je pravděpodobný, že se vrátím a napíšu o něčem, co bude dávat větší smysl. I když ty nesmysly mi jdou líp.

U koryta

Šli jsme Mikešovu stezku obráceně, ze Říčan do Hrusic, a nakonec jsme došli za pomoci vlaku až domů. Ale abych začala správně žurnalisticky...
Je právě tolik, kolik je, a pomalu se blížím ke Květu, před kterým bezradně postávají mí spolužáci. Náš oblíbený obchod (ve kterém mnozí z náš utratili statisíce) je v neděli pro veřejnost uzavřen. Jsme bez jídla a, což je horší, taky bez pití. Přesto se statečně vrháme tam, kam se ještě nikdo nevydal, vzhůru a ještě dál. Směr Marvánek, v jehož okolí se skrývá nestůra jménem Alergie.
Cestou všechny zdravíme a informujeme je, že jdeme na výlet a že jim to Robert asi říkal. Co jiného měl taky na práci, když se naší výpravy nezúčastnil?
První zastávka Tehov, kde se hodláme občerstvit, ale na skladě jsou jenom bramborové tyčinky. Pepa a Adam se chtějí stát gamblery. Jenže i k tomu je potřeba nějaký ten skill, který jim chybí, a přístroj pouze vesele bliká a polyká peníze. Nikde žádný manuál. Obsluha se zřejmě baví, a tak raději jdeme. Delší okruh lesem náš zavede na Klokočnou.
Tady dochází k nejzásadnější události dne. Rozhodli jsme se, že si dáme oběd v restauraci U koryta. Pití ještě ujde, dochází jen k jediné záměně, jako vždy si někdo spletl Sprite s Fantou. Asi to bude tou barvou. Přichází pravděpodobný majitel podniku, kšandy mu obepínají břicho o objemu minimálně jeden metr krychlový, a co prý si dáme. Má biftek, panenku a roštěnou, jako přílohu chleba. Tak dobře, dáme si panenku, když nic jiného není. Ke stolu se nevejdeme, takže nevyužijeme všechny přinesené talíře. Dostane se nám výchovné lekce. "Aby jim člověk všechno přines až pod nos," vrčí na celou restauraci pán. Naše reakce zní: "Cože?" Ale radějí nekecáme a jíme, než tu dojde k úrazu.
Vchází dvojice cyklistů a dožadují se jídla. "Máme biftek, roštěnou a panenku." "Hmm, a neměli byste něco lehčího?" "Já ti dám něco lehčího!" řve majitel a připojuje výhrůžku, že nebohého cyklistu "přetáhne kolíkem". Příchozí jsou zřejmě v šoku a poslušně si sedají před restauraci. Nám ještě zbývá zaplatit, ale máme strach. Pepa platí pivo příliš cennou bankovkou a málem dostane facku. Naštěstí jsme jídlo pochválili, takže odcházíme ve zdraví a zanecháváme tu konsternované cyklisty. Nemůžeme nic dělat.
Strastiplnou zkratkou, která byla (slovy mého otce) delší, zato ale méně pohodlná, se blížíme k Hrusicím. Cestou se řeč stočí na filmové adaptace počítačových her. Má s tím něco společného můj batoh, který prý vypadá jako zavazadlo hranaté archeoložky s iniciálami LC. Holky se od náš distancují, což je zvláštní vzhledem k tomu, že jsem jednou z nich. =P
Hrusice! Teď už jenom do místní restaurace, odejít částečně bez placení, dojít do Mirošovic, svézt se vlakem domů opět bez placení a náš výlet zdárně zakončit. Nepotkali jsme Mikeše, ani husopasku, ale v Láďově kraji jsme zažili mnoho zajímavého. Když o tom vyprávím rodičům, dozvídám se, že Koryto je místní rarita a že tam lidé dokonce chodí dobrovolně. Je to něco jako adrenalinová zábava, nechat se urážet a ještě za to zaplatit. Pokud bude příští ročník Mikešova pochodu nudná záležitost, víme, kam za dobrodružstvím. Já si to asi nechám ujít.

Mezi zkouškami

Už je to tak. Jsem v polovině cesty mezi střední školou a vysokou školou. A pokud se budu poflakovat jako dosud, zřejmě v tohle bodu delší dobu zůstanu, udělala jsme pár zkoušek a další mě čekají...Ale postupně. Začnu třeba tím, jak jsem odmaturovala.
Po posledním zvonění, které jsme strávili jako filmové hvězdy/fotografové/bodyguardi, a po oslnivé divadelní produkci directed by Pepa, jež obsahovala Benny Lavu, Roberta neschopného vyslovit slovo "hamburger" a Čápa s jeho LOL a ROFL, mi začal svaťák. Půlku z něj jsem strávila u babičky, takže po celodenním učení stačil jeden díl Ordinace v růžové zahradě, u které mí prarodiče luští křížovky a raději se vůbec nedívají, abych 99% naučeného zapomněla. Navíc došlo každý večer na hádku o komunismu. Dozvěděla jsem se, že ještě nic nevím, všichni mi lžou, ve škole, v médiích i doma, za komunismu se žilo skvěle, nevraždilo se a nekradlo, nikdo si nic nezáviděl, všichni měli všechno, nebyli nezaměstnaní lidé a komu se to nelíbilo, ten seděl ve vězení. Dokonalá utopie. Hádala bych se s nimi klidně do rána, ale nechci jim přivodit infarkt nebo něco.
Takže svaťák. Nestihnete se naučit skoro nic a na to, co umíte, se vás stejně nikdo nezeptá. A už jsme u maturity. Úterý, 13:45 nula nula. Málem jsem to nestihla. Začínáme angličtinou a tahám si Great Britain. Yay. Hlavně že to není Sports and Games nebo světový organizace. Celkem se rozmluvím, i když se občas zaseknu, ale všichni kývají. Když mluvím o anglické vlajce, za každým slovem říkám probably a přísedící se mi směje. Fakt zábavný. Jo, kdyby to takhle vyšlo ještě třikrát.
Čeština. Jdu na řadu hned po Gábině, která suverénně rozpráví o lumírovcích a ruchovcích. Dostávám literární modernu a mám vysvětlit, jak docílil básník toho, že se nám báseň líbí, i když nedává smysl. Spletu si jako obyvkle Maneta a Moneta. Došlo i na oxymóron! Celkově za dvě...
Nestihnu si ani dojít na kafe a už se jde na ZSV. Bohužel nemám filozofii (a já se tak těšila, až jim budu vyprávět o Kantovi...), ale Světové organizace. Na začátku to vypadá bledě, hádám se s Valachovou i ředitelkou a vypadá to, že nic nevím. Rychle převádím řeč na historii EU a jsem k nezastavení.
Poslední předmět je nejtěžší - němčina. Tahám si Österreich. když se mě ptá na Persönlichkeiten, záhadně mě napadá jenom Wittgenstein. Jinak nic moc, nervy. Prý mi byla navrhovaná trojka, ale dostávám za dvě. Dohromady za šest. Jsem spokojená a jdu domů péct koláč. Příští den totiž dělám službu hladovým učitelům a dozvím se zajímavé skutečnosti, například že se učitelky posmívají některým čtvrťákům. Máme tedy hodně společného.
Jedna zkouška za mnou, ještě maximálně dvě přede mnou. V pondělí anglistika v přecpané posluchárně. Odflákla jsem to, dneska se dozvím, jestli jdu do ústního kola, ale doufám, že ne. Stejně tam nechci jít. V úterý (krutě brzy ráno) jsme si napsala v Jinonicích, kde to nevypadá jako ve škole, ale jako v přímořském hotelu, test z žurnalistiky. Co se týče angličtiny, byl dost lehký, ale pak to bylo trochu horší - otázky ohledně moderátorů, šéfredaktorů, olympijských pochodní, amerických voleb a vítězů prestižních soutěží. Nechápu to, ale jdu do druhého kola. děs a hrůza, tuším, že na ně velkýu dojem neudělám. Možná přijde i Václav Moravec...
A ve středu konečně moje vysněná teritoriální studia. Test byl přímo ohavně těžký, opravdu nevím, co dělalo Švédsko v roce 1814 nebo jaký je HNP Francie (2 bilióny USD? 20? 200?), nicméně bodové skóre není zas tak hrozné. Z 235 lidí berou asi 107. Což jde.
A to je zatím všechno, ještě se uvidí, kdo s koho. A tak podobně. jdu si půjčit nějakou tu odpornou literaturu k ústní zkoušce, kde chtějí takovej ten seznam. Literatury.

Nakřáple depresivní post....

Chvíli jsem byla pryč. Nějak se mi celá tahle idea blogu zprotivila. Vlastně ani nevím, jak mám tenhle elektronickej prostor brát. Mám psát jenom o kapelách, knihách, filmech, hrách a jinejch formách (pop)kultury? Není to takový neosobní a vzdálený skutečnýmu životu? Vypadám pak jako největší konzument, jenom se dívám, poslouchám, krmím se něčím, co vymysleli lidé, kteří narozdíl ode mě nemarnili svůj život.
Nebo mám psát o svém zoufale nudném světě? Za měsíc maturuju, pak chci jít na vysokou, hraju (dost špatně) na dvě kytary, přes týden chodím do školy, o víkendu jsem doma. Občas se učím. Většinu času dělám zbytečnosti a pak se divím, kam se ty hodiny poděly. Občas mám ze sebe a z ostatních lidí hrozně špatnej pocit, kterej nechce odeznít. Kdybych se rozepisovala o svém duševním rozpoložení, asi bych z toho vyšla velmi emo-tivně. V tom druhém případě bych mohla naštvat pár velmi konkrétních lidí, kteří mi poslední dobou znepříjemňují život, aniž by jim na tom nějak záleželo. Jen se baví. Začínám školu nenávidět, což se mi předtím nestávalo, ale uklidňuju se tím, že už zbývá jen měsíc.
Už jenom měsíc. Mělo by mě to děsit, ale ten pocit se nedostavuje. Zřejmě je to tím, že mi zkoušky a testy vyhovují. Pozorovala jsem to na sobě už loni před CPE. Kolem důležitý zkoušky si totiž můžete skvěle organizovat život, všechno jí podřídit. Je to směr. Na odměně zas tolik nezáleží. Ani na úspěchu, který naprosto neumím zvládat. Holt profesionální loser. =D
Ok, blíží se konec mého sebelítostného veledíla. Hodím sem kousek té kultury. Docela pěkná báseň od Roberta Frosta, která mi tak trochu připomíná sebe. Nesmějte se. =P

Into My Own by Robert Frost

One of my wishes is that those dark trees,
So old and firm they scarcely show the breeze,
Were not, as 'twere, the merest mask of gloom,
But stretched away unto the edge of doom.

I should not be withheld but that some day
Into their vastness I should steal away,
Fearless of ever finding open land,
Or highway where the slow wheel pours the sand.

I do not see why I should e'er turn back,
Or those should not set forth upon my track
To overtake me, who should miss me here
And long to know if still I held them dear.

They would not find me changed from him they knew--
Only more sure of all I thought was true.

Apathee is death!

Takže: Vůbec se nemůžu vymlouvat na toho, že mám nedostatek času sem psát. Mám hodně času, vlastně víc, než bych měla mít. Jenom ho zaplňuju pochybnejma činnostma, který nepřináší žádný výsledky, ale trvají dlouho. Například se zrovna teď snažím přihlásit na VŠ, zřejmě ale nejsem Občan České republiky, Slovenské republiky nebo jiných zemí s přiděleným rodným číslem, protože moje rodný číslo je neplatný. Zejtra asi přestanu existovat pro okolní svět, jako Richard Mayhew z Nikdykde.
Je tu ale problém témat. Například celý Vánoce jsem strávila hraním Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords (dlouhej název, co?). Existuje něco jako "závislost na epických trilogiích"? Protože tím asi trpím. Star Wars pro mě znamenají celý dětství a zřejmě mě tragicky poznamenaly. Asi se přidám k k těm 70 000 Australanů, kteří si ve sčítání lidu před pár lety napsaly do kolonky náboženství "rytíř Jedi". V době, kdy George Lucas tenhle příběh vymyslel, ho všichni včetně Harrisona Forda ("Co je to za ty kecy o Síle, Georgi?") považovali za šílence. Kdo by řekl, že se z toho stane takovej kult...
Jo, o tom jsem ale vůbec psát nechtěla. Takže témata...Například škola. Chvíli děs (matika), chvíli naprostá apatie (ZSV). Měla bych se řídit tím, co říká Kreia z KOTORu (už zase!): "Apathy is death. Get your fucking act together." To druhý už neříká, je to přece jenom bývalá vůdkyně Sithů a stoletá čarodějnice na úrovni. To je jen takový moje motto, podle kterýho se neřídím, protože se nikdy neposlouchám a pak to dopadá.
A hudba, knížky, filmy, ta tzv. kultura? Otevřeně přiznávám, že se můj vkus mění pokud ne k horšímu, tak rozhodně k podivnějšímu, širšímu, tanečnějšímu a jinějšímu. Teď poruším zas pár autorských práv a něco sem hodím. Něco dohodilo last.fm, něco jiní lidé. A o dalších oblastech kultury v naší nepravidelné příloze...Jdu se zas na pár týdnů odmlčet. I když možná ne.

Tom Vek - I Ain't Saying My Goodbyes
Něco mezi elektrem a rockem. A hodně indie vypadající kluk.
Editors - Acceptable in the 80's (Calvin Harris cover)
Hmm, temný a post-punkový 80. léta. A co na to Calvin? =P
Black Rebel Motorcycle Club - Weapon of Choice
Rock'n'roll, kterej objevuju dost pozdě. Shame on me.
Digitalism - Pogo
Zásadní taneční track od německýho elektro dua. Říkají tomu new rave...
The Presets - Girl and the Sea
Jednoduchý, pěkný spojení elektra a melancholie. Překvapivě návykový.
John Williams - The Imperial March (Darth Vader's Theme)
"I'm your father!"

Zpět u klávesnice

Dnešním dnem končí období, kdy jsem doslova away from keyboard. Musím totiž napsat něco jako seminárku na angličtinu a to by bez klávesnice šlo dost těžko. Za tuhle menší počítačovou nehodu může, stejně jako za hodně dalších světových katastrof, můj bratr. Tak dlouho se tahá za kabel, až se kabel ulomí, jak říká známé přísloví (nebo jeho upravená verze Tak dlouho se chodí se džbánem do lesa...a dál už to znáte).
Bez kláves se nežije zas tak špatně. To, jak jsem se měla na stužkováku, se dalo shrnout několika smajlíky. Hudba se dá stahovat stejně snadno, stačí jen použít Kočičky metodu ctrl+c, ctrl+v neboli "to vobšlehnout, kočičko!" Jen s tou komunikací to jde blbě, vrcholem byl asi e-mail do školního časopisu, kde jsem totálně vykradla sama sebe.
Zoufalý čas si žádal zoufalý čin. Začala jsem znovu hrát Baldur's Gate 2. A to za rozpolcenou osobnost. Jsem hrozně hodná léčitelka, chci zachránit svět a tak, vyléčím vás, i když nebudete chtít, ale zároveň jsem hrozně mocná čarodějka a baví mě házet po lidech/koboldech/beholderech ohnivý střely. Člověk jsem taky jen napůl. Není to snadný, ale mám tu hraničáře a jeho křečka, zlou temnou elfku, ukecanýho zloděje, hobití paladinku a nekromancera, kterýmu je asi 200 let. Zatím nejzábavnější družina, co jsem kdy hrála. Všichni se totiž nesnášejí a nadávají si.
K Filteru bylo hip-hopový cd a celkem se to dá i poslouchat. Asi jsem už vytrénovaná 2. Jakostí, kterou nám vypálil Pepa. Takže už vím, že hip-hop nejsou jen černí chlápci ve velkejch mikinách, co chrastěj zlatejma řetězama a jejich auta se nebezpečně přibližují vozovce. Jsou to taky bílí chlápci v českejch mikinách. A Praha není jenom most a hrad.
My Chemical Romance nejsou vůbec špatná skupina. Původně se mi líbila jenom Welcome to the Black Parade. V týhle fázi už jsem ale schopná strávit až 60% alba. Zatím se mi jako nejlepší jeví Famous Last Words. Protože to "asleep or deaaaad" je fakt sehr dramatisch/ein Nervensäger. A teatrální a zábavný. Prostě MCR.
Chtěla jsem sem dát nejaký jejich video, ale nakonec to budou Digitalism, kteří se mi opravdu moc líbí. Žádný umění, zato opravdu hodně zelenejch laserů.

Digitalism - Zdarlight

Have you been high today?

V pátek je stužkovák a my máme (téměř) hotovou prezentaci. Je fakt povedená, takže se máme/máte v pátek na co těšit. Jsou tam dokonce i dojemné momenty, ale ty vtipné převažují, takže brečet snad budou jen citlivější duše, například profesoři. Dík patří Pepovi a Gábině, se kterými jsem včera strávila skoro celý (velmi přínosný =P) den. Pepa nám ukázal znepokojující video, o které se teď chci podělit...snad nedostanu další facku. Pepovo přísloví totiž je "Kdo neví, za co dostal facku, ten si ji zaslouží." =P
Tohle je prý opravdový, vážně myšlený indický videoklip někdy z počátku 90. let. A ještě varování: je to návykový a písničku si budete zpívat celej den...