Předvečer pátku třináctýho...

Nevím jak je to možný, ale jestli bude zejtra ještě smolnější den než dneska, budu se tomu dost divit. Začínat den písemkou z chemie nebyl zrovna nejlepší nápad, a taky překvapivě nebyl můj, ale profesorky Uhlíkový. Písemkama se doslova hemžilo dopoledne i odpoledne, takže to zkrátím: žádná sláva, a navíc jsem ze sebe udělala na němčině úplnýho debila. Což se mi ostatně nestalo poprvý. Každopádně, paní profesorko, když se zeptám, co nějaký slovo znamená, mohla byste mi to třeba říct. Od toho tam taky jste, ne? A nemusíte se mi smát a pak mi vysvětlovat, že levej sloupec mam spojit s pravým. Chodím přece na státní gymnázium, takže takovej úkol snad ještě zvládám.

Teď když tu sedím a poslouchám koncert Editors (za poslední dva měsíce se mi začali hodně líbit. Zřejmě to bude jejich zpěvákem. Jo, něco na tom Tomovi je), zdá se dnešní den hned o dost lepší. Ale v jeho průběhu mě napadaly ošklivý myšlenky. Třeba na to, kolik toho člověk dokáže snést, když nenávidí každý den svého života. Ne že by to byl můj případ. Jenom mě zajímá, jak dlouho by to trvalo, než by vybuchnul a udělal něco nepředvídatelnýho. Asi to nikdy nebudu vědět, protože se bohužel v tomhle ohledu dokážu ovládat. Ale možná by mi trochu vykřičet svou frustraci pomohlo. Nejen ve svým blogu. =P
Konec lítostivosti, jdu se radši uklidnit čtením nekonečné knihy Jonathan Strange & Mr. Norrell od Susanny Clarke. Jestli to někdy dočtu, bude to fakt zázrak. =D

np: Editors - Bullets (Live)