Takhle divnej sen se mi už hodně dlouho nezdál...přičítam to vlivu Muse na moji už tak dost narušenou psychiku. Plnej podivnejch symbolů a narážek. A měl dokonce i příběh.

Obyčejnej příběh dvou životních ztroskotanců, mezi kterýma vznikne nečekaný přátelství. Potkají se na silnici, nový černý asfaltce, co vede vedle jezera. Oba po ní před něčím utíkají. Slíbí si, že si vzájemně pomůžou zlepšit život, i kdyby to mělo být jenom o trochu. První z nich je šťastný, že mu konečně někdo naslouchá, když vypráví o svém osamělém, mizeném životě. Druhý o sobě prozradí jen málo, přičemž ten první doufá, že se to časem změní.
Jenže se to nikdy nestane, protože ta druhá osoba má mnoho tajemství. Topí se už tak dlouho a je v ní temnota, kterou nechce nikomu ukázat. Takže uteče tak, jak utíká pokaždé, a přátelé zrácí kontakt.
Její přítel se ji snaží najít, hledá ji v podivném domě, který ztělesňuje všechny její sny. Tady zjišťuje něco o jejím životě. Například, že vůbec nebyla osamělá a také že neměla právo být nešťastná: měla přece rodinu - manžela a malého syna. A taky touhu stát se spisovatelkou. Na střeše domu jsou lidé, co se proměnili ve stromy. Pak hledá dál, hledá ve velké knihovně, a cestou potkává všechny, před kterými utíkal. Ví, že jeho přítel se skrývá v místnosti za zrcadlem. Jenže když se do něj podívá, všechno, co vidí, je jen on sám.

Ten člověk jsem byla ve snu já. Druhá osoba byla žena, kterou jsem neznala. Nevím, jak bych to celý měla chápat. Byl to sice jenom sen, ale zanechalo to ve mně takovej pocit beznaděje. Něco jako že se pořád snažíme něčeho dosáhnout, ale nakonec vždycky skončíme na místě, kde jsem začali. A nemůžeme se nikdy změnit, protože jsme připoutaní ke svým starým způsobům.