Spare me the suspense

Říčany. Život pokračuje. Mám zpátky českej chleba, českou televizi (o 50% méně reality show!) a českou klávesnici. Hned první den se mi povedlo zablokovat si přístup na internet banking, protože mám chytře heslo, který obsahuje Y. Nejsem si teď úplně jistá, kde Y je.
Cesta byla samozřejmě šílená. Vstávaly jsme v 4:30 a chytaly první autobus do centra. V Liverpoolu jezdí busy od 5 do 11 večer. Mezitím prázdno. Dovléct tašky na zastávku mi trvalo asi půl hodiny. Už si nikdy, nikdy nebudu brát s sebou knihy. Hezky si nechám vyřídit kartičku zadarmo a půjčím si zas něco o Radiohead. Bus do Londýna byl v pohodě, ale v L. jsme hledaly zastávku tak dlouho, až to nakonec byla ta, na kterou jsme přijely hned na začátku. Na lidech, co tam čekali s náma, bylo hned poznat, že jsou Češi. Dokonce jsem se s jedním bavila (Já: "Podržíš mi místo?" On: "Jasně." Já: "Umíš česky?" =P). Vyjeli jsme. V Doveru došlo k celkem zábavnýmu incidentu. Nějaká paní začala příšerně nadávat jiný, protože si dotyčná nechtěla přesednout. Připomínala mi mojí babičku (ta nadávající). Nakonec se nechápající pasažérka zvedla a zeptala se řidiče, co má ta druhá za problém. Anglicky.
Trajekt byl jako vždycky zábava, dokonce hráli Paola Nutiniho kdesi na sedmý palubě. Otálely jsme s Mácou v duty-free shopu a vybíraly parfémy. Ceny od 20 liber. Koupila jsem půl Tobleronky pro Mácy sestru. A Timesy. Hlavní článek byl o klukovi jménem Rhys Jones, co ho zabili v Liverpoolu. Ve čtvrti Croxteth nedaleko Waltonu, kde jsme s Mácou bydlely. Bylo to celý hrozně depresivní a po přečtení se mi zdály ošklivý sny. Zlověstný sny o tom, že umím číst myšlenky lidí, kteří jsou už skoro ani lidi nejsou. A taky se mi zdálo o lidech, co jsem je potkala v Grange. Asi na mě udělali dojem nebo co.
V některých ohledech je skvělý být zpátky. Už jsem si zvykla, že se jezdí na špatný straně (vpravo) a že lidi jsou opravdu česky oblečený. Ale najdou se i zápory. Například to, že se z mýho bratra stal starý mládenec. Hraje střílečky, cpe se sušenkama a chodí chlastat, takže všechno při starým. Ty kurděje mu opravdu přeju, protože snědl všechny sušenky, co jsem přivezla, za jeden večer. Což je výkon.
A začala jsem poslouchat MCR. A Beatles. A Interpol. Už se začínám dostávat do OLTA, zatím vítězí Mammoth. Stáhla jsem si Stardust, na kterej se už nehorázně těším, i když knížku od Gaimana moc ráda nemám. Dokonce jsem si konečně pustila The Notebook. Až moc romantický, ale pěkný. To pravý ale přijde až 7. září, kdy jde do kin Atonement. Ani mi nevadí, že tam hraje Keira. Knížka je asi to nejlepší, co jsem letos četla. A 12. září konečně Control! \o/