U koryta

Šli jsme Mikešovu stezku obráceně, ze Říčan do Hrusic, a nakonec jsme došli za pomoci vlaku až domů. Ale abych začala správně žurnalisticky...
Je právě tolik, kolik je, a pomalu se blížím ke Květu, před kterým bezradně postávají mí spolužáci. Náš oblíbený obchod (ve kterém mnozí z náš utratili statisíce) je v neděli pro veřejnost uzavřen. Jsme bez jídla a, což je horší, taky bez pití. Přesto se statečně vrháme tam, kam se ještě nikdo nevydal, vzhůru a ještě dál. Směr Marvánek, v jehož okolí se skrývá nestůra jménem Alergie.
Cestou všechny zdravíme a informujeme je, že jdeme na výlet a že jim to Robert asi říkal. Co jiného měl taky na práci, když se naší výpravy nezúčastnil?
První zastávka Tehov, kde se hodláme občerstvit, ale na skladě jsou jenom bramborové tyčinky. Pepa a Adam se chtějí stát gamblery. Jenže i k tomu je potřeba nějaký ten skill, který jim chybí, a přístroj pouze vesele bliká a polyká peníze. Nikde žádný manuál. Obsluha se zřejmě baví, a tak raději jdeme. Delší okruh lesem náš zavede na Klokočnou.
Tady dochází k nejzásadnější události dne. Rozhodli jsme se, že si dáme oběd v restauraci U koryta. Pití ještě ujde, dochází jen k jediné záměně, jako vždy si někdo spletl Sprite s Fantou. Asi to bude tou barvou. Přichází pravděpodobný majitel podniku, kšandy mu obepínají břicho o objemu minimálně jeden metr krychlový, a co prý si dáme. Má biftek, panenku a roštěnou, jako přílohu chleba. Tak dobře, dáme si panenku, když nic jiného není. Ke stolu se nevejdeme, takže nevyužijeme všechny přinesené talíře. Dostane se nám výchovné lekce. "Aby jim člověk všechno přines až pod nos," vrčí na celou restauraci pán. Naše reakce zní: "Cože?" Ale radějí nekecáme a jíme, než tu dojde k úrazu.
Vchází dvojice cyklistů a dožadují se jídla. "Máme biftek, roštěnou a panenku." "Hmm, a neměli byste něco lehčího?" "Já ti dám něco lehčího!" řve majitel a připojuje výhrůžku, že nebohého cyklistu "přetáhne kolíkem". Příchozí jsou zřejmě v šoku a poslušně si sedají před restauraci. Nám ještě zbývá zaplatit, ale máme strach. Pepa platí pivo příliš cennou bankovkou a málem dostane facku. Naštěstí jsme jídlo pochválili, takže odcházíme ve zdraví a zanecháváme tu konsternované cyklisty. Nemůžeme nic dělat.
Strastiplnou zkratkou, která byla (slovy mého otce) delší, zato ale méně pohodlná, se blížíme k Hrusicím. Cestou se řeč stočí na filmové adaptace počítačových her. Má s tím něco společného můj batoh, který prý vypadá jako zavazadlo hranaté archeoložky s iniciálami LC. Holky se od náš distancují, což je zvláštní vzhledem k tomu, že jsem jednou z nich. =P
Hrusice! Teď už jenom do místní restaurace, odejít částečně bez placení, dojít do Mirošovic, svézt se vlakem domů opět bez placení a náš výlet zdárně zakončit. Nepotkali jsme Mikeše, ani husopasku, ale v Láďově kraji jsme zažili mnoho zajímavého. Když o tom vyprávím rodičům, dozvídám se, že Koryto je místní rarita a že tam lidé dokonce chodí dobrovolně. Je to něco jako adrenalinová zábava, nechat se urážet a ještě za to zaplatit. Pokud bude příští ročník Mikešova pochodu nudná záležitost, víme, kam za dobrodružstvím. Já si to asi nechám ujít.