Navazování

Tak. Další pokus psát si blog alespoň dva dny bez přerušení. Snad bude mít delší životnost než posledně. Měl by, protože jsem vyměnila vzhled za nenápadnou šeď, aby to bylo jako víc invisible, a smazala veškerý "prvky", takže to bude víc individual. To by bylo.
Jak mě vlastně napadlo oživit blog (zase)? Normálně, při čtení zápisků z přednášky o blozích/blogách, ze kterejch zejtra píšu, jsem si vzpomněla na svý pokusy vytvořit v kyberprostoru něco zajímavýho. Jak se to většinou nedalo číst. Jak špatný věci jsem poslouchala (a pořád poslouchám!) Jak jsem občas dostala i účastný komentář, a jak mě ty míň milý mrzely a slibovala jsem si, že se zlepším. Méně přívlastků, spisovný jazyk a k tomu krásně-perfektní dezign! Vidím to šedě...
Netuším sice, kde jsem přestala, ale mám pocit, že bylo krátce po maturitě a možnosti se přede mnou otevíraly a otevíraly, až se začaly zavírat a já se musela rozhodnout. Brzo budu vědět, jestli dobře, nebo špatně. Pak si asi udělám seznam s plusama a mínusama a budu dlouho uvažovat, jestli mám dál studovat dva obory. Argumenty pro: jsem zaměstnaná, můžu se vymlouvat, že nemám čas (a ani moc nelžu), dozvím se víc a nepřemýšlím tolik o sobě. Proti: dělám všechno polovičatě, ve škole sedím do večera, věčně nestíhám. Hodně lidí by to asi zvládalo líp, ale já nejsem hodně lidí. Jsem jenom člověk, co nechce marnit čas, jenže si ho neumí zorganizovat.
Času je málo a nemyslím to každodenně. Došlo mi to asi před půl rokem. Začala jsem se budit s pocitem, že tohle je můj poslední den. A když jdu spát, smiřuju se s tím, že zítřejšek možná přijde, a možná taky ne. Je to znepokojivý, ale nutí mě to snažit se víc. Naučit se víc, pozorovat víc. Tahle myšlenka, jakkoli je chabá, mě dělá trochu šťastnější.
Jasně - absurdní příspěvek světové filosofii! Už se klidím, jdu se učit žurnalistickou tvorbu. Ale je pravděpodobný, že se vrátím a napíšu o něčem, co bude dávat větší smysl. I když ty nesmysly mi jdou líp.